RUBRIKY/ČLÁNKY » INSPIRACE/RESTAURACE

Stříbrný vítr pod baštami

Čím je Praze Zlatý tygr či Bredovský dvůr, tím je mlsným v Písku restaurace U Reinerů.

Restaurant pár kroků od torza městských hradeb, byť nikterak malý, přečasto »praská ve švech«. I proto vedle oslovujícího prostředí přírodou vonícího parku provozují U Reinerů léto co léto vzácně oblíbenou zahrádku.

Bujarý hospodský život v někdejším historickém domě původně »stromového« názvu U Jasana kypí zhruba od poloviny devatenáctého věku. Mikoláš Aleš, Fráňa Šrámek, Jan Neruda či Adolf Heyduk, dnes třeba i Václav Havel, zkrátka bouřliváci naší kultury zde čerpali a čerpají kromě inspirace rovněž požitky tělesné.

V restauraci U Reinerů se vždy báječně jedlo a pivo, to bývalo opravdu jako křen. A stále je a dalo by se říci, že ještě onačejší. Jinak by se přece tahle široko daleko vyhlášená hospoda nedostala na stříbrné místo mezi stovkou plzeňských restaurací, jak si je v průvodci Pub Guide zvolili sami jejich hosté.

V týmovém duchu

Zahrádka sestává z nevelkého pódia pod markýzami situovaného u »auslágů« vlastní kamenné restaurace. Ne, nejde o tolik dnes rozšířené a málokdy opravdu působivé předzahrady na chodnících, ta zdejší je na pěší zóně.

Rámována frontou povýtce historických domů, na druhou stranu otevřená zeleni a stromoví, stala se vyhledávanou oázou poklidného prostředí, plného zvláštní poetiky tohoto umělci oblíbeného města. Vždyť úroveň zdejší péče o hosta, obsluhou počínaje a vskutku jedinečným pivem s poctivou, koncertně vyladěnou nabídkou klasiky české kuchyně konče, zbudovala věhlas daleko překračující někdejší městské opevnění.

Denně se tu odehrává stejné představení. Hosté, jakmile vystoupí po dvou schůdcích na plošinu, vědomě se oddávají zde panující náladě. Tady se nespěchá, ale natěšeně čeká věcí příštích.

Těmi jsou v první řadě po reinerovsku načepovaná plzeň, s láskou a péčí připravená rukama pravého mistra. Tedy vicemistra, abych byl přesný. František Šlapák, kouzelník zdejších píp, se opravdu stal druhým nejúspěšnějším mužem v republice coby výčepní Prazdroje. A zdejší štamgasti si ho také náležitě považují. Je chloubou a dobrou duší hospody.

Schopnosti vicemistra se neprojevují výhradně při čepování ukázkových hladinek s hustou, pevnou pěnou. Pan František se zčistajasna objeví na zahrádce s rukama plnýma laskominy vzbuzujících jídel. Jindy zase, když je chvilka volna, usedne k hromadě příborů a zručně je zabalí pro příště. Týmový duch zkrátka panuje u veškerého personálu, také proto má podnik zmíněnou pověst.

Dvě v jedné

Zajímavostí zahrádky u Reinerů je jakási její depandance. O kousek dále do sadu se pod hustými korunami, dílem na trávníku, krčí jako dvě zelené pyramidy jehlany deštníků. Nemnoho míst pod nimi je ještě více frekventováno než zmíněné pódium.

Mladí i starší, domorodci, turisté, cyklisté, matky s kočárky. Ti všichni hledají v chladivém stínu osvěžující posezení. Panuje tu uvolněná atmosféra, děti se batolí kol stolů, a jako když utne, přestávají zlobit. Maminky si užívají chvilek pro sebe, pečlivě hledají v nabídce, co že si to vlastně dnes dopřejí k obědu. Ano, k obědu. Na rozdíl od mnoha zahrad vládne tu v poledne »obyčej jísti. Vnější prostora Reinerů je plnohodnotnou restaurací se šedesáti místy, kde panuje stejný mazec jako uvnitř. Vlastně větší, v nitru restaurace je v tento čas poměrně prázdno, hosté dávají přednost působivé zahradě.

Zahrada udělá, pokud je to správné počasí, až šedesát procent výtoče a podává se na ní k sedmdesáti procentům všech jídel. Máme tak vlastně druhou hospodu, komentuje ne zcela běžnou situaci František Šlapák.

V pivu je to každý den nějakých šest stovek půllitrů z necelých čtrnácti set hektolitrů roční výtoče, k tomu i tři sudy Birellu denně. Nealkoholické pivo se rozběhlo až zázračně. Přitom Birell má, alespoň pro mne, jeden nešvar. Aby byl ve špičkové kvalitě, je třeba až třikrát v týdnu provést dokonalou sanitaci vedení. Jsem na pivní hygienu "ulítlej", je to pro mne tedy slušná porce práce navíc,« dodává Šlapák.

Práce se ovšem výčepnímu vyplácí. Jako o nejlepším plzeňském pivu v Čechách, když ne na světě vůbec, hovoří o tom zdejším všichni místní věrní pijáci. V něm si jazyk zaplave, jen což!« řekl by jistě můj tatínek a ten se vyzná.

Stejně je na tom obliba jídel. Kvalita s puncem domácích vlastností, otesánkovské porce, které navíc doprovázejí lichotivé ceny. »Favoritem jsou hotovky, to bezesporu. Takový guláš, ať už tradiční nebo zvěřinový, svíčková či kančí se šípkovou, po tom se nám tu hosté mohou "utlouct", však zkuste sám, vyzývá zpoza výčepu František Šlapák.

Za hotová jídla se řadí speciality k pivu, koleno, žebra, utopenec a stejně tak »pivas« (pivní sýr) s máslem nebo tvarůžky. Zkusil jsem z krmí podávaných u Reinerů ledacos a musím prohlásit jedno. Jak téměř každý z nás tvrdí, že nejlepší svíčková je od maminky, musel jsem v duchu uznat mimořádné kvality té zdejší.

Štamgasti napříč republikou

Zahrádka U Reinerů je stejně »profláklá« jako podnik sám. A to i daleko odtud. »Jezdíme sem na dovolenou ze severu Čech mnoho let, snad dvacet. A vždycky zamíříme sem. Vyzkoušeli jsme v Písku několik hospod, ale na tuhle žádná nemá. "Sedí" nám zdejší prostředí, moc chutná pivko, o jídlu nemluvě. Je báječné a je ho tolik, že mne vždy zplna nasytí i dětská porce,« libovala si pod slunečníkem paní Helena z Litvínovska, vlastně už také zdejší štamgast.

Viděno touto optikou, je věhlas písecké restaurace dnes jakoby samozřejmý. Ale nepřišel sám, stojí za ním léta práce, budování jména a neustálého zvyšování kvality služeb. Takový je recept, který dovedl Reinerovi mezi špičku hospod v zemi.

»Kdo přijede do Písku, jistě se u nás zastaví. Alespoň jednou. Bezmála polovina hostí jsou totiž turisté. Je to potěšující, ale i zavazující. Nemůžeme si dovolit ani malou chybičku,« dodává výčepní Šlapák.

Pod stromy se živě hemží batolata, čímž zahrádka představuje jakousi »líheň« budoucích štamgastů. Z tváří mladších i starších hostí lze číst čirou spokojenost. Vítr, který čechrá jejich vlasy, připomíná ten »stříbrný« Šrámkův, neřku-li měsíc vycházející ve fialovém stmívání nad řekou.

Dnes už se to téměř nenosí, to ale neznamená, že podobné příběhy neexistují. Něco ze zdejší prvorepublikové romantiky totiž podvědomě vnímají i hosté pod stromy v Palackého sadech. Bezpochyby je to součástí kouzla zahrádky U Reinerů.

Zdroj: www.ihned.cz