Když nastalo sucho, prohibice v USA

Před devadesáti lety zakázala Amerika alkohol. Nic to ale neznamenalo. Pilo se dál a stát prodělal miliardy.

Evropan, který by v pátek 17. ledna 1920 hledal po Spojených státech bar, kde si může dát kromě limonády i něco ostřejšího, si musel připadat jako »U Suchánků«. Byl to rychlý zásah. Zatímco v New Yorku se ještě den předtím nalévalo, přes noc zmizely lahve s whisky ze všech pultů.

Právě onen pátek totiž vstoupil na celém území USA v platnost osmnáctý dodatek ústavy, který zakazoval »prodej, výrobu a dopravu omamných nápojů«.

Ve Spojených státech tak začalo třináct »suchých let«, od nichž si kazatelé morálky slibovali vymýcení démonu alkoholu, který obírá dělníky o peníze, dělá z bohabojných lidí zločince a vede k rozvratu rodin.

Ušlechtilý experiment

Ne všechny církve se ovšem k »ušlechtilému experimentu«, jak se státnímu zákazu alkoholu přezdívalo, přidaly. Například katolíci a episkopálové (anglikánská církev v USA) patřili k obhájcům »mokré« společnosti. Ne snad proto, že by konzumaci alkoholu holdovali. Vadilo jim především to, že autoritu církve si přivlastňuje stát.

Důvody prohibice nebyly jen morální (nebo spíše moralistní), ale také čistě ekonomické. Zastánci vymýcení lihovin totiž argumentovali tím, že následky alkoholismu platí prostřednictvím eráru všichni. Plná vězení, nemocnice, chudobince a sirotčince, ale i nižší platy pro dělníky, kteří doplácejí na špatnou produktivitu svých opilých spolupracovníků, to vše měl prý na svědomí alkohol.

»Svou osobní svobodu může člověk uplatňovat jen do té míry, pokud nezatěžuje svého bližního nebo stát dodatečnými náklady. V prvé řadě mysleme na společnost. A proto cokoliv zraňuje společnost, nesmí být povoleno,« argumentoval v dobové publikaci Why Prohibition reverend Charles Stelzle.

Zákonodárci naordinovali Spojeným státům opravdové vystřízlivění. Zakázáno bylo cokoliv, co jen vzdáleně připomínalo alkohol. Maximální hranici stanovil prohibiční zákon na 0,5 procenta objemových jednotek lihu.

To platilo i pro domácí výrobu cideru a vína, která byla velmi rozšířená.

Jenže hned první týden poté, co nařízení vstoupilo v platnost, musely úřady čelit prvním stížnostem. Jak je možné nechat vykvasit jablečný nebo vinný mošt, aniž by se cukr změnil v alkohol?

Veselý mošt

Daňové úřady na to v červnu 1920 vydaly šalamounské prohlášení. Do moštu není možné přidávat cukr, smí se však nechat projít přirozeným kvašením. »Může vyvolávat veselou náladu, nesmí být ale omamný,« poznamenávala vyhláška.

Zatímco víno bylo tolerováno, pivo na seznamu zakázaných nápojů vydrželo až do zrušení prohibice v roce 1933.

Alkohol bylo možné získat legálně jen dvojím způsobem. Nadále se smělo rozlévat víno v kostelech při přijímání a koupit šlo i whisky a nejrůznější likéry. Ale jen na lékařský předpis. Fermentované lihoviny (dokonce i pivo) byly uznávány jako léky, například na dnu, revma nebo psychické potíže.

Především šlo ale o umně zamaskovaný panák tvrdého skrývající se za nálepkou léčiva. V době prohibice Federální daňový úřad zaregistroval 287 receptur nových »medicín«, které obsahovaly od třiceti do devadesáti procent alkoholu.

Ve velkém vydělávali lékaři i lékárníci. Od zavedení prohibice neuplynul ani půlrok a stát už vydal na prodej léčivých lihovin patnáct tisíc licencí ordinacím a dalších 57 tisíc lékárnám.

Kdo se chtěl napít tvrdého, nemusel si ostatně ani obstarávat u doktora předpis na koupi alkoholizovaného léku. Černé nálevny rostly jako houby po dešti. Od zaplivaných putyk v suterénech až po noblesní podniky s číšníky v livrejích, které fungovaly jako uzavřené pánské kluby.

Éra tajných náleven

Nálevny fungovaly i ve sklepeních rodinných domů. »Každý chce mít klíče od mého sklepa,« zpívalo se v narážce v jednom z desítek dobových hitů, které se točily kolem prohibice.

Rozšířilo se také sousedské pití. Odpolední čaje se často v nočních hodinách proměnily v alkoholové dýchánky. Čajový servis na stole zůstal, jen místo horkého nápoje se rozlévala whisky.

Té byl po celou dobu prohibice dostatek a sehnat ji nebyl velký problém. S pašovanou whisky se obchodovalo všude.

Ideální pašeráckou cestou byla sousední Kanada, s níž mají Spojené státy hranici dlouhou bezmála devět tisíc kilometrů. Není náhodou, že největším centrem překupníků se stalo Chicago v čele s proslulým Al Caponem, kam se whisky v režii mafie dostávala z Kanady po vodách Michiganského jezera.

reklama:

Rumová linie

Destiláty se pašovaly také z Velké Británie. Přesněji řečeno z lodí, které kotvily na takzvané rumové linii, tedy tři námořní míle od pobřeží, kde končily teritoriální vody Spojených států amerických. Odsud se v noci po člunech lihoviny pašovaly na americké pobřeží.

Z mnoha ostrovů s dobrou dostupností do Ameriky se stalo jedno velké překladiště. Například na Bahamy se v roce 1918 dovezlo 3573 litrů lihovin, o čtyři roky později to bylo již 1,5 milionu litrů.

Zdaleka nejvíce zakázaného alkoholu ale pocházelo z domácích černých palíren. »Devadesát procent dělníků této země podomácku vyrábí víno, pivo nebo whisky ze všeho myslitelného ovoce. Každý na to má svou aparaturu. Víno se dokonce kvasí i z pastiňáku a jiné zeleniny,« popsal v roce 1926 před senátním výborem běžnou praxi amerických domácností odborář William McSorley.

Poptávka po alkoholu se navíc stále zvyšovala. Zatímco rok po zavedení prohibice vypil každý Američan v průměru ročně 1,14 litru pálenky, v roce 1922 to už bylo třikrát tolik. Rok 1923 byl zcela rekordní. Na hlavu připadlo 7,4 litru destilátů, což byla vůbec nejvyšší hodnota od počátku 20. století.

I když byl alkohol oficiálně zakázán, černý trh se choval zcela podle ekonomických pouček o poptávce a nabídce. Cena lihovin totiž klesala. V roce 1920, kdy se ještě překupníci a producenti obávali postihů, se cena za láhev whisky skokově zvýšila meziročně o více než trojnásobek.

Pak ale začala klesat a v roce 1929 bylo možné čtvrtgalonovou láhev (0,95 litru) načerno pálené whisky koupit za 3,20 dolaru, tedy jen o osmdesát procent dráž než domácí pálenku před zavedením »suchého zákona«. Čím více stát vydával peněz na pronásledování překupníků a boj s černým trhem alkoholu, tím více na »ušlechtilém experimentu« prodělával.

Hospodářský historik Clark Warburton vypočítal, že po zahrnutí daňových úniků celého černého trhu s alkoholem stát přicházel ročně až o půl miliardy dolarů, což odpovídá zhruba jedné miliardě v dnešní kupní síle americké měny.

Jedním z největších odpůrců zákazu alkoholu byl tehdejší newyorský guvernér Franklin Delano Roosevelt. »Hodili jsme na stůl peníze, které jindy pomáhaly podpořit vládní cíle, a nepřátelé společnosti je roztočili,« popsal v roce 1932 kandidát na prezidenta způsob, jak stát posloužil mafii. O rok později Roosevelt už jako šéf Bílého domu podepsal 21. dodatek ústavy, který prohibici zrušil. I když dodnes se leckde v USA nesmí požívat alkohol na veřejnosti.

Třináct »suchých let« byl experiment, který už nikdy žádný stát nezopakoval. Místo zákazu mnohé společnosti raději prodej alkoholu regulují.

V Norsku, Švédsku, Finsku a na Islandu je možné alkohol koupit jen ve státních prodejnách, a to většinou u přepážky bez možnosti vybírat přímo v regálu.

Prohibice po česku

Prohibiční praktiky ale v minulosti dorazily také do Česka, země, která se chlubí prvenstvím v litrech vypitého piva na hlavu. Až do roku 1996 se alkohol nesměl podávat v hospodách v den konání parlamentních voleb.

Podobné pravidlo platilo od roku 1919. A od dob první republiky se obcházelo. »Občan má možnost opatřiti si před dobou zákazu dostatečné množství všech možných nápojů alkohol obsahujících,« referoval v roce 1928 tehdejší předseda Obchodní komory František Pechman. Jeho slova dokládají, že heslo »historie se opakuje« platí pro prohibiční zákony dvojnásob.

Zdroj: www.ihned.cz

reklama:

zpět  tisk  

Autor: Blahoslav Hruška
22.01.2010 - 09:30:32