Noc jsem strávil na lovu tuňáka. Když vařím, musím vědět z čeho
Před pár lety začínal jako pomocný kuchař v Londýně, dnes dělá koncepty předním zahraničním restauracím. A jeho kuchyni si oblíbil i například šéf aerolinek Emirates. Přestože šéfkuchař Tomáš Regner připravuje exkluzivní menu, sám se rád nají i v obyčejném stánku, kde nemusí sedět "s rovnými zády".
A přesně takový prostor nyní otevírá v Libanonu. "Člověk musí jíst na různých místech, jinak si nevybuduje chuťovou banku a v kuchyni se nikam neposune," vysvětluje Regner, s nímž HN přinášejí rozhovor v rámci seriálu o Češích, kteří mimořádně uspěli ve světě.
Obvykle dělám dobré jídlo v drahých restauracích, teď to chci celé tak trochu převrátit a dělat dobré jídlo levně. Člověk se tu nenají za sto dolarů jako v Le Sushi Baru, ale třeba za třicet. V Libanonu k tomu jsou výborné podmínky, protože zatímco do Dubaje se všechno dováží, tady se to normálně pěstuje. Chodím po trhu, vidím ty barvy, vůně a už si představuji, jak vařím. Navíc je to tady volnější i v zákonech. Koupit kontejner, vysekat do něj díry a dát tam kuchyň, to vám neprojde všude.
Nadšení je často více než zkušenosti. Když vám o něco jde, tak to nejspíš nevzdáte. Naopak zavedení kuchaři chtějí mít občas hlavně rychle hotovo. Ať už ale beru kohokoli, samozřejmě je prakticky zkouším. Vezmu je třeba do kuchyně a nechám je, ať filetují celou rybu. V životopisech mají často pohádky.
Ano, dost pečlivě. Jinak bych nemohl ručit za dodavatele, které restauracím doporučuji nebo od nich sám nakupuji. Teď jsem byl například celou noc na rybářské lodi. Chtěl jsem poznat, jak je o ryby postaráno, než mi je doručí.
Ne, nechci mít žádný stálý lístek. Vařit se bude podle toho, co bude zrovna k dispozici. Plánujeme mít vždycky pět předkrmů a pět hlavních chodů - všechny však budou za stejnou cenu, takže to bude mít takovou volnou atmosféru, kdy bude každý řešit, na co má chuť, a ne to, na co má.
Je to tak už asi dva tři roky, v podstatě to vystřídalo molekulární gastronomii. Nejde ale jen o lokálnost a tradici, což žene vpřed hlavně Skandinávie, ale také o zlepšování úrovně jídla obecně. Tam, kde se dříve zahušťovalo moukou, se nyní používají techniky, které nemaskují chutě.
Myslím, že to teprve přijde. Postupně jim přestane stačit, že z restaurace odcházejí s plným břichem. Budou se zajímat také o výživovou hodnotu toho, co jedí, a o to, jak se po tom cítí. Protože to se dnes třeba v Česku vůbec neřeší, na lidech to je ale celkem vidět - stárnou dost brzy.
Velké porce mají zákazníci rádi i tam, ale nedojídají je. Je to pro ně známka statusu. Naproti tomu Češi většinou snědí všechno, i když to znamená, že se přejedí.
Musí to být rychlé, na což existují techniky. Třeba vodní lázeň, kdy se vše uvaří vakuově zabalené na přesnou teplotu a pak se jen zkaramelizuje zevnějšek. Díky tomu pak je samotné jídlo - třeba hovězí fileta - připravená k servírování za tři čtyři minuty.
Myslím, že to je, jako když máte kapelu a skládáte muziku. V obou případech máte okamžitou odezvu, vidíte, jestli to sedí, anebo ne. A já už mám v hlavě kombinace, o kterých vím, že fungují. Třeba maso a houby, protože jedno zvýrazňuje to druhé. Obecně ale začínám většinou od proteinů, pak hledám přílohy a nakonec omáčky. V restauraci je ale samozřejmě potřeba myslet také na to, jak vypadá kuchyně. Její sekce musí být rovnoměrně zapojené, jinak budou jedni kuchaři úplně jinak vytíženi než druzí.
Nejdříve se dost zaměřuji na hygienu. Řada lidí vůbec nemá zažité takové základy jako třeba to, že když v kuchyni kýcháte, tak jedině do ramene. Pak kuchaře rozdělím do sekcí od salátů po dezerty a věnuji se jim už jednotlivě. Učím je, jak používat ingredience, jak poznat, co je čerstvé a co má dobrou kvalitu.
Určitě, každý si v sobě nese to, v čem vyrostl. Třeba Filipínci rádi akcentují kyselost - používají hodně octa nebo rybí omáčky. Já naopak chci, aby se ingredience vzájemně nepřebíjely. Ještě důležitější než původ je ale to, co zažijete, protože jen to pak můžete vařit. Já se proto snažím jíst v restauracích různého typu, abych si vybudoval jakousi chuťovou banku.
Samozřejmě jsem si toho vážil, jinak je mi ale celkem jedno, komu vařím. Protože já se nestarám lépe o někoho jen proto, že má určité postavení. Jsem spíše rád, když si mě najme někdo, protože má zájem o to, co dělám, nejen proto, že na to má.
Když vařím, mám třínebo pětichodová menu, a to se většinou pohybuje mezi 1500 a 2500 korun na osobu. Pokud jde ale o konzultace, tak ta cena narůstá spolu s reputací, kterou získávám. Teď se to pohybuje kolem 600 dolarů na den, ale k tomu je potřeba připočíst extra účty za recepty nebo dny tréninku pro personál.
Já jsem v Česku nikdy nevařil. Hned po škole jsem šel do Londýna, chtěl jsem se učit tam. Kdybych se ale vrátil, věnoval bych se objíždění vesnic a sbírání starých původních receptů, teď na to ale asi ještě nějakou dobu nebudu mít čas.
světoví češi
Snažím se jíst v restauracích různého typu, abych si vybudoval jakousi chuťovou banku.
TOMÁŠ REGNER
šéfkuchař
Zdroj: www.ihned.cz
Autor: Michaela Mužíková
19.07.2012 - 13:49:27
Po celém světě během tohoto léta klesly průměrné ceny za ...
Jak vybrat co nejlepší maso, který kus hovězího se bude ...
Při jaké teplotě skladovat víno? Co je to fortifikované víno? ...