Příběh brambor: Proč za ně vděčíme válečným dobrodruhům a proč jim říkáme brambory

Kdyby nebylo hladu a válek, vítězné tažení brambor světem by se možná neodehrálo. Do Evropy se dostaly díky dobrodruhům, kteří zničili říši Inků. A pole ovládly i díky tomu, že dokázaly odolat i válečným tažením. Přečtěte si příběh brambor.

Když Pizzarovi dobrodruzi na počátku 16. století ovládli říši Inků, pěstovali místní zemědělci už celu řadu různých odrůd brambor, které si sami vyšlechtili. Vedle brambor na jejich polích samozřejmě rostly i jiné plodiny - hlavně kukuřice, batáty nebo fazole.

Z brambor vařili polévku, pekli chléb, sušili je a uchovávali tak potravu na horší časy. Pokrm zvaný chunyo zřejmě místní obyvatelé dodnes připravují jako jejich předkové - pomrzlé brambory namáčejí ve vodě, pak je šlapou podobně jako se šlape zelí, aby z nich vytlačili vodu a suší na slunci. Takto sušené brambory vydrží i několik let, před použitím je stačí jen znovu namočit.

Zatímco v Andách byly brambory pro přežití společnosti tak důležité, že měly svůj vlastní náboženský kult, v Evropě po nich dlouho neštěkl ani pes. Do Španělska bylo pár hlíz přes oceán přivezeno spíš jako kurziota spolu s prvními zápisky Španělů z Peru.

Proč bramborám říkáme erteple?

V roce 1538 je například kronikář vznikajícího Peru Pedro de Geza de Leon zaznamenal jejich indiánské pojmenování papas a ve své kronice popisuje, jak Peruánci vykopávají ze země jakési ovoce, podobné lanýžům.

Do Evropy se ale brambory dostaly až o několik desítek let později, a to ve velké kokurenci - spolu s pepřem, slunečnicí nebo rajčaty. Jejich cesta k úspěchu ale byla poměrně rychlá, alespoň v oblastech, které byly s novými koloniemi v Jižní Americe v úzkém spojení. Už v roce 1573 špitál v Seville nakupoval pro své nemocné brambory ve velkém.

Dál do Evropy se brambory dostaly jako hříčka v zahradách mocných mužů té doby. Kdy v roce 1565 dostal španělský král Filip II. Větší zásilku brambor z Peru, poslal jich část jako vzácný dar papeži a ten jimi podaroval svého oblíbeného nizozemského kardinála. Od něho dostal bramborovou sadbu darem prefekt belgického města Mons Filip de Sivry a ten poctil v roce 1588 dvěma hlízami vídeňskou botanickou zahradu, popisuje první tažení brambor Evropou v knize Malé dějiny brambor František Kutnar.

Botanik Clusius, který se o vídeňskou zahradu staral, je také autorem jejího vyobrazení. Pod názvem Papas Peruanorum zvěčnil rostlinu s blankytně modrými květy s červenými hlízami ve tvaru rohlíčků se žlutou dužninou.

Na počátku 17. století už tedy byly brambory oblíbenou rostlinou šlechtických zahrad od Španělska až po Vídeň. Brambory se ale nedostávaly do Evropy jen přes Španělsko, ale také prostřednictvím britské koloniální flotily. Ve stejné době jako Španělé v Peru se Britové s bramborami seznamovali v Chille.

Jako první bramborami osázeli pole Irové

Podle legendy je odtud do Irska a Británie přivezl možná dokonce proslulý sir Francis Drake. V Irsku, kde se brambory díky podmínkám velmi podobným jejich vlasti brambory dobře přizpůsobily, se velmi rychle staly tím, čím jsou pro Evropu dnes. Jednou z nejvýznamnějších polních plodin. (Právě odtud se pak dostaly do Severní Ameriky.)

Do českých zemí se dostaly teprve v první polovině 17. století. Podle slova erteple to vypadá, že se k nám dostaly z německých zemí, nejspíše ze Saska, kde se v té době už celkem běžně pěstovaly. Ale ještě sto let poté, co se tu poprvé objevily, jsou brány spíše jako vzácná pochoutka pěstovaná v zahradách šlechty nebo klášterů nebo bohatých měšťanů.

Hladomor a války dostaly brambory na výsluní u nás

Že jejich cesta na stoly chudých nebyla bez kritiků, ukazují slova jezuity Františka Švendy, která jsou zřejmě úplně prvním písemných záznamem o pěstování brambor na polích Českomoravské vrchoviny, kde se jim dodnes tak daří:

„Tu taky ponejprv - nikdá nevídané - spatřil jsem na polích sázené zemská jablka neb jak jich nazývají Erdapfel.... Od vojska rozličného, zvláště však francouzského národu, dychtivě Čechové taková jablka jísti viděli, a (všech mravů i nemravů jiných národů se uchytající) zapomena obživu svých předkův, zanedbaje řepy, zelí, hrách, čočku, boby, prosa atd. Silné potrava, toho tak lehkého a prázdného pokrmu se uchopili..."

Byly to ale brambory, ne na výkyvy počasí a válečné manévry mnohem citlivější obilí, které živily Čechy během kritických let, a to se počítá. Když v letech 1771 a 1773 po vytrvalých deštích přišla kafastrofální neúroda a po ní hladomor, vítězné tažení brambor zeměmi českými bylo zpečetěno.

Polí brambor přibývalo takovým tempem, že po nich mohla být pojmenována jedna fáze rakousko-pruské války. Vojska se v Podkrkonoší sice nakonec neutkala, vojáci tu ale z nedostatku jiné stravy zlikvidovali úrodu na bramborových polích, a válce-neválce se proto ironicky říkalo válka bramborová. Od té doby brambory už z českých a moravských polí nikdy nezmizely.

Zdroj: Malé dějiny brambor Františka Kutnara, vydal v roce 2005 Výzkumný ústav bramborářský Havlíčkův Brod, Etnologický ústav AV ČR a Nová tiskárna Pelhřimov.

Zdroj: www.ihned.cz

zpět  tisk  

Autor: Radka Hrdinová
22.10.2012 - 10:53:40