GastroTrend

GastroTrend - odborný portál pro gastronomii
Dnes je 19.12.2018, svátek má Ester
GastroTrend

banner

 

RUBRIKY/ČLÁNKY » POTRAVINY/KUCHYNĚ

10 legend italské kuchyně

 

Neodolatelně lahodné prosciutto, voňavé bazalkové pesto, božská citronová granita ze Sicílie nebo jemně nahořklá káva s kaštanovým medem. Lucie Chvojková, novinářka specializující se na Itálii a její gastronomii, pro vás vybrala deset ikon italské kuchyně.

 

 Ilustrační foto

1. Těstoviny


Riccardo Felicetti je vysoký horal asketické postavy, s pronikavým pohledem. Vede továrnu s těstovinami v Predazzu, městečku v trentinských horách na severu Itálie. Ulice, kde se podnik nachází, se jmenuje podle ­jejího zakladatele Dona Felicettiho.


Továrnu na těstoviny koupil kdysi jeho dědeček mnoho kilometrů odsud a učinil odvážné rozhodnutí. Místo aby odstěhoval rodinu za prací, přesunul celou továrnu za rodinou do hor. A těstovinám to překvapivě pomohlo.


"Těstoviny tu děláme z vody z horských potoků a sušíme je na horském vzduchu. Mé nadšení sdílí i moji spolupracovníci. To jsou neviditelné ingredience a tajemství našeho úspěchu," vysvětluje Riccardo Felicetti. V souvislosti s trentinskou kuchyní dodává: "Všechno, co jíme, pochází ze strání všude kolem. Jsme si jisti kvalitou. Ne každý má to štěstí, ale úplně každý má možnost volby. Každý je zodpovědný za výběr své stravy," tvrdí.


Těstoviny Felicetti jsou něčím zvláštní. Může za to paradoxní hříčka osudu. Riccardo Felicetti, ač výrobce těstovin, trpí alergií na tvrdou pšenici, a tak musel své těstoviny přestat jíst. "To mě přimělo začít experimentovat s jinými druhy obilí. Dnes vyrábíme těstoviny například ze žita nebo z kamutu," vysvětluje. Jeho těstoviny se dlouhá léta pravidelně objevují v mnoha restauracích po Trentinu, specializované obchody na výživu je nabízejí v celé Itálii.


"Před časem jsem měl menší slovní výměnu s jedním svým odběratelem, který se mi snažil vysvětlit, jak bychom podle něho měli naše těstoviny dělat. Řekl jsem mu, že je to marné. Těstoviny jsou odrazem toho, jací jsme my. Děláme je, jak nejlíp umíme. Jako se nijak zásadně nezměním já, tak se nezmění ani naše těstoviny," říká Felicetti.


"Těstoviny tu děláme z vody horských potoků a sušime je na horském vzduchu."


Riccardo Felicetti - výrobce těstovin

 

2. Prosciutto


Tak jako Italové nedokážou pochopit, jak může zbytek světa fungovat bez jejich vynikající kávy, neumějí si představit, že někdo může žít bez prosciutta, tedy šunky. Itálie má hned dva druhy: prosciutto cotto - vařenou šunku, která nechybí ani v české kuchyni - a prosciutto crudo - syrovou šunku, jejíž název Italové často zkracují jednoduše na crudo.


Šunka se v Itálii stejně jako jiné uzeniny a sýry prodává po zvláštních jednotkách: 100?g neboli 10 dkg je v zemi na Apeninském poloostrově 1 etto. A jedno etto nebo dvě etti prosciutta nakrájeného na tenoučké, skoro průsvitné plátky nechybějí téměř u žádné italské večeře, která je jakýmsi vyvrcholením dne. Prosciutto se tu s oblibou podává poskládané na měsíčcích cukrového melounu, s nímž vytváří zajímavou sladko-slanou chuťovou kombinaci.


Rivalita šunek


Prosciutto crudo je, přesně řečeno, "neuzená, sušená, fermentovaná zadní vepřová kýta". V Itálii má její výroba dlouhou historii a říká se, že už friulští Keltové věděli, jak maso konzervovat nasolováním a sušením, aby ho pak mohli konzumovat během svého putování. V zemi existují dva vyhlášené druhy prosciutta cruda, které nesou název podle místa své výroby - Parma (nacházející se v regionu Emiglia Romagna) a San Daniele (ve Friuli). Jejich vzájemný vztah i vztah jejich příznivců se dá přirovnat k nesmiřitelné rivalitě českých fotbalových klubů Sparty a Slavie.


Oba druhy šunky rozeznáte už na pohled. Šunka San Daniele se na rozdíl od té parmské prodává tradičně i s dlouhou stehenní kostí. Na porcování existuje speciální svěrák, do kterého se šunka upne, a kde se pak ručně krájí nožem. Lze ji ale koupit i v odkostěné variantě. Oba druhy se liší také chuťově - San Daniele je sladší a jemnější.


Rozdíl v chuti šunky spočívá především v mikroklimatu místa, kde zraje. Oblast friulského San Daniele je charakteristická tím, že se tu čerstvý vzduch sestupující z Alp setkává s proudy, které přicházejí od Jadranu, a vytváří střídavě suché a vlhké klima. Šunkové kýty zrají zavěšené jedna vedle druhé v obrovských sušárnách bez klimatizace.


"Jak vidíte, je tu mnoho oken, která otevíráme, nebo zavíráme, v závislosti na povětrnostních podmínkách," vysvětluje Alessio Prolongo, majitel šunkárny Prosciutteria Giovanni Prolongo.


Šunkové kýty podléhají každodenním přísným kontrolám. Hodnotí se vnější vzhled šunky, její barva a prohmatáním kýty se zjišťuje soudržnost a pružnost svaloviny. Jen ty kýty, jež úspěšně projdou závěrečnou zkouškou šunkaře, mohou získat punc značky Prosciutto di San Daniele DOP.


Výkladní skříní šunky San Daniele je restaurace Ai Bintars v centru San Daniele, kterou vedou bratři Lucca a Matteo. Je zvláštní tím, že nabízí jednotné menu založené - jak jinak - na prosciuttu.


"Jsme už třetí generace, jež restauraci provozuje. Nakrájíme tu tři šunkové kýty denně," vypráví Lucca, zatímco krájí syrovou šunku na velkém "nářezáku" a tenké plátky skládá na oválný talíř jeden vedle druhého.


Jeho vizuálně zajímavým předkrmem se můžete inspirovat také vy. Ve mžiku jej vykouzlíte navinutím jednotlivých plátků na tenko nakrájené šunky na slané křupavé tyčinky zvané grissini.


Průsvitné plátky prosciutta nechybějí téměř u žádné italské večeře.

 

3. Pesto


Pestare znamená italsky tlouci. A tato činnost dala název druhé nejznámější omáčce na světě - bazalkovému pestu. Konzumuje se jako omáčka na různých druzích těstovin, ale přidává se pro svou silnou bazalkovou vůni k dochucení i do mnoha jiných pokrmů. Malá lžička pesta nádherně rozvoní třeba zeleninovou polévku.


Tradiční pesto se nazývá Pesto genovese (Janovské pesto), protože právě region Ligurie, v jehož čele Janov stojí, je jeho kolébkou. Receptů na bazalkové pesto vzniklo postupně mnoho, ale jen ten janovský se může chlubit ochrannou známkou původu - DOP.


K výrobě správného pesta je potřeba kromě mramorového hmoždíře s dřevěnou paličkou a velké dávky trpělivosti sedmička následujících ingrediencí: čerstvá bazalka (nejlépe ta ligurská), panenský olivový olej (ligurský), parmazán, ovčí sýr pecorino (sardinský), česnek (nejlépe z ligurské oblasti Vessaglio), mořská sůl a piniové oříšky.


Není bazalka jako bazalka. Pravým královstvím této rostlinky je ligurská oblast Pra, kde se nachází dokonce bazalkový park. Ve sklenících na zdejších svazích na vás čekají hotové plantáže bazalky a její pěstitelé vás ochotně zasvětí do tajů jejího pěstování. A čím je právě ta ligurská tak zvláštní?


"Naše bazalka je velmi silná a nemá chuťové podtóny máty nebo fenyklu jako jiné druhy. Když naši bazalku začnete pěstovat jinde, její chuť se změní. Musí to být tedy něčím, co máme tady. Myslím si, že je to zdejší půdou, vzduchem a možná i vodou," říká pěstitel Francesco Ratto, který začal se sběrem bazalky ve svých 14 letech a tuto práci tak dělá už šedesát let. Zdejší lidé prý mají bazalku snad i v krvi. Jak si tedy pravé janovské pesto připravit?


Především zapomeňte na mixér. Ušetří sice čas, ale zastánci tradiční varianty tvrdí, že mixérem se nikdy nedosáhne tak chutného pesta, jako když je utřete ručně v hmoždíři. Začnete se stroužky česneku, solí a spoustou čerstvých bazalkových lístků, které přidáváte postupně. Lístky se nesmějí tlouci, opravdu se musejí třít, aby se z nich uvolnilo co nejvíce voňavého esenciálního oleje.


Přidáme piniové oříšky, které směs zjemní a fungují v pestu jako chuťová protiváha česneku. Přimícháme strouhaný sýr (70 % parmazánu, 30 % pecorina) a po kapkách olivový olej. Je důležité, aby všechny ingredience měly při zpracování pokojovou teplotu. Dobrou zprávou pro české milovníky pesta je fakt, že se stále častěji objevuje v nabídce zdejších obchodů, i když samozřejmě nedosáhne chuti pesta čerstvě připraveného.


Nakonec malý trik, který uplatníte při přípravě kupovaného pesta ve skleničkách. Při slévání těstovin uchovejte trochu této slané kalné vody a nastavte s ní pesto. Získá tak správnou krémovou konzistenci. Pak už stačí jen vzniklou omáčku vmíchat do uvařených těstovin. Strávníci si budou myslet, že jste do pesta přimíchali smetanu. Vy však budete vědět své.


Ingredience


60 lístků bazalky
1/2 sklenky extra panenského olivového oleje
6 polévkových lžic parmazánu nebo grany padano
2 polévkové lžíce sýru Pecorino
2 stroužky česneku
1 polévková lžíce piniových jader
několik zrnek hrubé mořské soli
uvedená dávka je na 600 g těstovin

 

 

Ilustrační foto4. Pizza


Ve filmu Mystic Pizza z roku 1988 má na sobě Julia Robertsová v roli číšnice tričko s kouskem pizzy a nápisem A Slide of Heaven - Kousek ráje. Název je to velmi příznačný. Italové pizzu zbožňují, a přece je právě ona spojuje a rozděluje zároveň.


Ačkoliv představuje symbol, který reprezentuje italskou kuchyni po celém světě, je těžké najít dva Italy, kteří na ni mají stejný názor. Jeden má rád pizzu se širokými okraji (neapolská), druhý zase nedá dopustit na tu tenkou, křupavou, jíž se říká biscottata - sušenková (římská). Někdo má rád pizzu z pece na dřevo, jiný zase z elektrické. O rozdílných názorech na ty zaručeně nejlepší ingredience ani nemluvě.


Podle tradice je kolébkou moderní pizzy Neapol. Místní kuchař Raffaele Esposito, který pracoval v tamní historické pizzerii Brandi, připravil v roce 1889 královně Margheritě u příležitosti její návštěvy Neapole pizzu v národních italských barvách - s rajčaty, mozzarellou a bazalkou a na počest královny ji pojmenoval Margherita. Esposito je tedy považován za jakéhosi otce pizzy, ačkoliv kritici této teorie namítají, že v podstatě nic nevymyslel, protože pizza existovala už dávno předtím.


Espositovi každopádně není možné upřít nesporný marketingový talent. Tím, že pizzu pojmenoval po královně, ji učinil nesmrtelnou. Do pizzerie Brandi si můžete na pizzu zajít i dnes. Zatímco bude zaměstnávat všechny vaše smysly, protože i její vůně je neodolatelná, ze stěn na vás budou shlížet slavné italské osobnosti, které si tu na pizze pochutnávaly v průběhu uplynulých 120 let.


Pizza stokrát jinak


Tajemství pravé italské pizzy se ukrývá především v přípravě těsta. To, že se zadělává z vody, olivového oleje, hladké mouky a droždí, je všeobecně známo. Už méně se ví, že univerzální recept na jeho přípravu vlastně neexistuje. Proč tomu tak je, prozrazuje Vincenzo Pace, prezident Asociace na ochranu původní tradice přípravy opravdové neapolské pizzy, který se točí kolem pekařské pece od svých deseti let.


"Už od malička mě učili, že těsto se mění podle počasí. Záleží na tom, jestli je teplo, zima, vlhko nebo sucho. Když je zima, zadělává se těsto z teplé vody a přidává se jen málo soli. Naopak když je teplo, je třeba osolit těsto víc, protože sůl podporuje jeho kynutí." Přesné množství ingrediencí se tak vlastně nikdy dopředu neví. Těsto se zadělává večer, jelikož na jeho ideální vykynutí je třeba 10 až 12 hodin. "Dosažení správné konzistence těsta se blíží umění a vyžaduje jistou zkušenost," dodává Vincenzo Pace.


Při přípravě pravé neapolské pizzy, která se dělá zásadně ručně, je předepsáno používat výhradně ingredience pocházející z regionu Kampánie - olivový olej, vyhlášená rajčata z oblasti San Marzano, mořskou sůl a v neposlední řadě mozzarellu z buvolího mléka (Mozzarella di Bufala Campana), pocházející od buvolů ze zdejších mokřin.


Ta má mnohem výraznější chuť než mozzarella z kravského mléka. Bohužel její trvanlivost je velmi krátká. Proto se musí do zahraničí, kde je po ní velká poptávka, vyvážet výhradně letecky, aby se dostala k zákazníkům včas.


Italové pizzu zbožňují, přesto je spojuje i rozděluje.

 

5. Pecorino


Sýry jsou neodmyslitelnou součástí italské kuchyně stejně jako třeba té francouzské. Celosvětovou oblibu si získala plísňová gorgonzola nebo tvrdý parmazán. Sardinskou specialitou je sýr plný červíků, se kterými se i konzumuje. V Laziu nechávají zrát sýr v jeskyních, kde získá zvláštní povrchovou plíseň. Do toskánských jeskyní vozí sýr kvůli zrání až z regionu Friuli, kde se sýrové formy nejdříve obalí ve slámě.


Za vzdáleného příbuzného parmazánu se dá označit sardinský tvrdý ovčí sýr pecorino. Jeho formy jsou mnohem menší než ty parmazánové, ale na trhu je k dostání podobně jako ten v různém stadiu zralosti: zcela čerstvý, ale i vydatně uzrálý, lišící se chutí od jemné až po silně rozvinutou.


Sardinští ovčáci i místní statkáři nechávají zrát své sýrové lahůdky až osm měsíců. Sýrové formy denně omývají vodou se solí a obracejí.


A proč je ovčí sýr doménou právě Sardinie? Nikde jinde totiž nežije pětkrát více ovcí než lidí. Počítání oveček před spaním by na Sardinii spolehlivě uspalo každého - je jich tu totiž kolem deseti milionů. Pastevectví bylo také v minulosti jednou z hlavních obživ místních obyvatel. I sardinští ovčáci jdou s dobou a dnes svá stáda nahánějí v džípech, samozřejmě za nezbytné podpory psů.


Díky ovčákům spatřil světlo světa také speciální chléb zvaný carasau, křupavé chlebové listy krekrového typu. Pro svůj tvar, připomínající list papíru, a hlasité křupání při jeho konzumaci se nazývá carta musica - notový papír. Vydržel dlouhé týdny, a tak si ho ovčáci brali s sebou na pastvu a jedli právě s pecorinem.


Velmi často se pecorino používá na Sardinii nastrouhaný na těstoviny místo parmazánu. Jeho chuť je o něco ostřejší. Nejčastěji se ale pecorino na ostrově konzumuje jen tak, samostatně. Výborný je třeba v kombinaci s čerstvou hruškou. A protože každý správný Sard má vždy v kapse sardinský kapesní nůž, malému pikniku u moře ve stínu olivovníku nic nebrání.

 

6. Víno


Víno nemůže ve výčtu předních italských gastronomických specialit chybět. A když víno, tak to toskánské. O toskánském víně Chianti toho bylo napsáno už mnoho. Nepochybně lepší, než o něm číst, je ho vychutnávat. Ojedinělý projekt, který vznikl ve spojení s vínem Chianti, ale rozhodně stojí za zmínku.


Na jednom z kopců vyhlášené oblasti Chianti se v Gaiole di Chianti nachází hrad Castello di Ama, jehož bohatá historie sahá až do dob Etrusků. Je sídlem stejnojmenného vinného sklepa, který je jedinečný hned z několika důvodů.


Kromě mnoha prestižních ocenění, jež zdejší vína sbírají, tu vzniká v průběhu posledních deseti let také unikátní umělecký projekt Castello di Ama per arte contemporanea - Hrad Di Ama pro současné umění. Jeho autory jsou manželé Lorenza Sebasti a Marco Pallanti, kteří stojí v čele vinného sklepa. V roce 2000 založili tradici - každý rok osloví jednoho světového umělce, aby v prostorách hradu vytvořil dílo, k němuž ho tamější krajina a hrad inspiruje.


Každé z deseti děl je něčím zajímavé. Zmiňme alespoň dvě zcela odlišná. Daniel Buren se rozhodl postavit na zahradě hradu dlouhou zrcadlovou stěnu, v níž jsou obdélníkové otvory, které "rámují" místní krajinu se svahy s vinicemi a cypřiši do pohyblivých obrazů, jež se mění podle toho, jak se divák pohybuje. Divák vidí v zrcadle pohyby svého těla a vhled do krajiny prostřednictvím vzniklých obrazů má uvolnit jeho bytost od přebytečného ega.


Autor zatím posledního díla Louis Bourgeois vytvořil z růžového mramoru sochu nahé sedící ženy, jež má místo hlavy poupě květu a umístil ji do jezírka ve sklepních prostorách hradu. Socha ženy, která má ale celkově dlouhý falický tvar, představuje nepřetržité sebeoplodňování.


Vína rodící se pod vedením Marca Pallantiho, který je dvacet let enologem vinařství Castello di Ama, jsou skutečně dobrá. Svědčí o tom i skutečnost, že ceny lahví některých ročníků se na burzách pohybují v řádech několika stovek eur.

 

 


reklama:
reklama

 

7. Sůl


Víte, že existují různé druhy soli s odlišnou chutí? Najdete je v salinách nebo chcete-li v solnicích na západě Sicílie, kde se mořská sůl odpařuje a následně sbírá ve speciálních kamenných vanách. Jeden druh se nazývá romanticky soffio di sale neboli solné fouknutí a sbírá se ručně během nemnoha bezvětrných dní z hladiny mořské vody ve vanách.


"Trapanské soffio di sale velmi vhodně doplňuje chuť syrových rybích jídel, protože se v kontaktu s rybou hned rozpouští a jeho schopnost spojit se s dalšími ingrediencemi z něj dělá skoro další druh koření. A spolehlivě drží krok s francouzskou variantou," říká italský šéfkuchař Fabio Fassone, který věnoval soli celou knihu s názvem Sůl aneb Špetce se nic jiného nevyrovná. Když "solné fouknutí" ochutnáte, cítíte jemnou slanou chuť po stranách jazyka.


Sůl, jež se blíží více té kuchyňské, se pak sbírá ze dna van. Chuťově je silnější a při ochutnání cítíte ostřejší slanou chuť než v předchozím případě, ale také jinde v ústech - na kořeni jazyka a v krku.


Sůl se sbírá v letních měsících, převážně v červenci a srpnu. Pokud to klimatické podmínky dovolí, proběhnou za sezonu až tři sběry soli. V lepším případě se ten poslední koná i v září. Sicilské saliny nabízejí kromě soli i neobvyklou podívanou. Západ slunce rozehraje koncert barev, díky kterému sněhově bílé kopce za křiku vodního ptactva zrůžoví. Díky větrným mlýnům v pozadí na chvíli znejistíte, zda nejste v Holandsku.


V salinách Ettore e Infersa nedaleko sicilského Trapani si dokonce můžete koupit šperky ze soli, jež jsou na první pohled k nerozeznání od těch z mořského korálu. Pocházejí z dílny místní výtvarnice Danieli Negri a při jejich koupi nemáte pocit, že jste přispěli ke drancování mořského dna. Nezanedbatelnou výhodou je i nesrovnatelně nižší cena.


Důležitá informace na závěr. Pokud se šperkem ze soli na krku zmoknete nebo si ho před sprchováním zapomenete sundat, nemusíte se bát, že se vám rozpustí. Obarvená solná směs, z níž Daniela Negri šperky vyrábí, obsahuje pryskyřici, jež působí ve směsi jako lepidlo. Výrobky se nakonec pečou při vysokých teplotách.

 

8. Ančovičky


Ančovičky (sardele) patří spolu se sardinkami či šproty mezi tzv. modré ryby - italsky pesce azzurro. V minulosti byly tyto drobné rybky obživou především chudých lidí. Kdo si to mohl dovolit, dával přednost větším a údajně ušlechtilejším druhům.


V posledních desetiletích se modré ryby v hojné míře navrací na italské stoly - a to jak bohatých lidí, tak i těch, kteří mají do kapsy trochu hlouběji. Zjistilo se totiž, že mají příznivé účinky na lidský organismus.


Světově vyhlášené jsou ančovičky z jihosicilského rybářského městečka Sciacca. Odedávna ovšem soupeří s ligurskými ančovičkami a obě strany tvrdí, že ty jejich jsou chutnější. Pochopitelně se dodnes nedohodly.


V Ligurii se ančovičkami proslavilo především Monterosso, jedna z rybářských vesniček nevelkého území na pobřeží východně od Janova - národního parku zvaného Cinque Terre (Pětizemí). Název vznikl podle pěti malebných vesniček (vedle Monterossa to je Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore), které jsou přilepené na skalních útesech jako vlaštovčí hnízda.


Monterosso mělo v minulosti významnou rybářskou flotilu a tradice klasického zpracování ančoviček tu byla nedávno opět obnovena. Dnes se tu nasolují v tzv. Domě ančoviček (Casa delle acciughe), kde je možné zhlédnout i krátký film poutavě vysvětlující postup nasolování.


Za rivalem ančoviček zamiřte na jih Sicílie do městečka Sciacca, jehož neitalské jméno je pozůstatkem arabské nadvlády. Se svými 150 rybáři byla Sciacca donedávna druhým největším rybářským městem na Sicílii. Většina uloveného modrého druhu ryb končí ve zdejších konzervárnách, odkud se vyvážejí do celého světa.


Ikonou tamních rybářů je Giuseppe Paragonia, kterému tu nikdo neřekne jinak než Zu Pepino - strýček Pepino. Vloni prvního září mu bylo sto let, které nese s grácií. Zdejší rybářský průmysl vděčí za svoji existenci právě jemu.


"Dříve se ančovičky a sardinky nasolovaly a stlačovaly do konzerv na etapy. Než se konzerva naplnila, často se začala ode dna kazit. Tak jsem vymyslel takové nástavce, které umožňují naplnit konzervu najednou. Svůj úkol jsem splnil. Teď je tedy na nich, aby pokračovali," usmívá se strýček Pepino a ukazuje na okolostojící rybáře.


Proč jsou podle něj ančovičky ze Sciacchy lepší než ty ligurské? Tajemství je prý ukryto v sicilských korálových útesech, které jsou pro ančovičky zdrojem rozmanité potravy.


Tajemství ančoviček ze Sciaccy je ukryto v korálových útesech.

 

9. Zmrzlina


Na reklamních poutačích mnoha českých cukráren stojí "pravá italská zmrzlina". ­Spojení, které má potvrdit výtečnost pro­duktu. I za vznik této studené sladké pochoutky vděčí svět Itálii, jež přichází občas i s bizarními příchutěmi (čokoládovou s feferonkou, pivní) nebo romantickými variantami, jako je modrá zmrzlina s názvem mořský vánek, jakási středomořská varianta naší "šmoulí".


Jsou zpestřením zmrzlinového trhu, mají ale jepičí život a oblibu klasických chutí čokolády, vanilky, citronu nebo jahody nikdy nepřekonají.


Zmrzlina se v Itálii vyrábí už mnoho století. Napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, jak se asi dělala zmrzlina v dobách, kdy neexistovaly mrazáky? Odpověď naleznete na Sicílii. Zde si totiž s výrobou předchůdce zmrzliny - ledové granity - uměli poradit ještě dávno před vynalezením elektrické energie, už ve třináctém století.


Sicílie byla tehdy pod arabskou nadvládou. Arabové posílali otroky pro sníh na vrcholky Etny a jiných hor a pak ho uchovávali v podzemních studnách - sněhárnách.


Tak sníh vydržel až do horkých letních měsíců, kdy si arabští králové, umoření tropickým vedrem, nechávali připravovat pro zchlazení ledové směsi s medem a šťávou vymačkanou z citrusů. Nazývali je scherbet - tedy sladký sníh. Odtud dnešní italský název sorbetto.


Jediným sladidlem tehdejší doby byl med, z něhož se ovšem granita dělat nedala. Arabové na sicilském pobřeží kolem Palerma ale našli rostlinu, která jim to umožnila - cukrovou třtinu.


Zmrzlina - italsky gelato (což doslova znamená zmrzlý) - vznikla následně, má však stejný původ. Dobové sněhárny vypadají buď jako studny, nebo jako podzemní kamenné bunkry. Sníh, který se zde uchovával, se vozil do měst na oslech a koních. Sněhárny můžete navštívit v sicilských horách, ale například také v Apulii dodnes.


Pokud se zastavíte v sicilské Sciacce, nezapomeňte navštívit bar Roma nedaleko přístavu. Jednoduché vybavení plastovými židlemi a stolky v baru by vás mohly od návštěvy odradit, ale nenechte se mýlit. Zde máte co do činění s tou nejlepší citronovou granitou na Sicílii, která se pyšní i hvězdičkou Michelin.


Když do baru zavítáte po ránu, můžete posnídat granitu ve sladké žemli. Zaručeně tu narazíte na charizmatického Aurelia Licatu, krále citronové granity.


Ledovou granitu vyráběli na Sicílii dávno před vynalezením mrazáku.

 

10. Káva


Káva se sice v Itálii nepěstuje, její konzumace je ale prakticky součástí italského životního stylu, stejně jako sluneční brýle, které se nosí po celý rok. Každé ráno vidíte v barech hloučky postávajících lidí, z nichž každý třímá v ruce buď minišálek s espressem, který do sebe vyklopí na ex, nebo větší mělký šálek s cappuccinem, z něhož kávu s bílou čepicí z mléka pomalu usrkává.


Někteří ke kávě zakusují rozpečené a neodolatelně vonící cornetto s marmeládou, čokoládou nebo vanilkovým krémem, ale tím italská snídaně končí. V průběhu dne v různých pauzách, ale i po obědě nebo večeři se už pije skoro výhradně espresso. Objednáte-li si v Itálii po obědě nebo večeři cappuccino, vězte, že jste si přivodili dokonalé gurmánské faux pas. Ital v duchu zaúpí a pomyslí si něco o negramotném turistovi. Cappuccino se přece pije ráno!


Napadlo by vás ale osladit si kávu medem? Připadá vám to neobvyklé, dokonce nepřirozené? A přece na tom není nic divného. Jak říká Andrea Paternoster, trentinský včelař specializující se na výrobu jednodruhových medů, jde prý jen o to, zbavit se zaběhnutých stereotypů. "Myslím si, že lidé chybně vnímají jen sladký kontext medu a prakticky nevěnují pozornost široké škále jednotlivých druhů nektaru. Zde se totiž otvírá zcela nový svět chutí a kombinací, které mohou vzniknout setkáním těchto dvou produktů přírody - kávy a medu. Med je v podstatě květovým produktem, který nám darovaly včely."


Med se tedy používá nejen jako sladidlo, ale i jako aromatizující přírodní přísada, jež může podpořit chuť i nejlepších světových druhů pražené kávy. Šálek horkého espressa se přelije do jiného šálku s kávovou lžičkou medu, například kaštanového, který má jemně nahořklou chuť. Kávu nemícháme a necháme med pomalu rozpouštět tak, aby nápoj získával nahořklé aroma postupně.


Typy těstovin
Podle odborných stránek Italianpasta.net existuje v Itálii 129 různých typů těstovin. Každý obyvatel Itálie jich sní ročně v průměru kolem 8 kilogramů.


Zdroj: www.ihned.cz

 

 

 

 
zpětzpět  tisktisk  poslat e-mailem

Autor: Lucie Chvojková
30.06.2010 - 07:58:53



Diskuze k článku
Jméno*
Text*
Kontrola*: 5 plus 10 je
 

POTRAVINY/KUCHYNĚ
REKLAMA

banner

Nejčtenější články

14.06.2010 - Léto svádí k mámení

I když to venku na léto moc nevypadá, podle kalendáře ...

07.06.2010 - Výsledky mezinárodní soutěže Vinoforum 2010

Tři tituly šampionů zůstávají v České republice.

Devatenáctý ročník mezinárodní ...

20.08.2010 - Jak se loni dařilo pražským hotelům

Společnost Labartt Hospitality ve spolupráci s ...

04.06.2010 - Změny v zákoně proti kouření a alkoholu

Od letošního 1. července se zpřísňuje zákon proti kouření a ...

02.07.2009 - Karlovy Vary - Thriller na kolonádě

Krize tvrdě dopadla na západočeské lázně. Jezdí do nich o ...

všechny nejčtenější články

REKLAMA

GastroTrend na e-mail

Přejete si zdarma zasílat novinky, články či zpravodajství GastroTrendu na Váš e-mail? Vyplňte, prosím, následující údaje.

(zasílání lze kdykoliv odhlásit)


Jméno:
Příjmení:
E-mail:
 
Copyright © 2008 - 2018 LEONN promotion s.r.o. | Publikování obsahu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno.