RUBRIKY/ČLÁNKY » POTRAVINY/KUCHYNĚ

Zločin jménem koprovka

Koprová omáčka bylo mé nejneoblíbenější jídlo. Nesnášela jsem ho, co mé vzpomínky sahají. Je načase si trauma vyléčit.

Stěhovali jsme se v˙mých třech letech. Moc si z˙té doby nepamatuju, ale v˙živé paměti mám přece jeden zážitek. Při nástupu do školky jsem prohlásila s˙typicky beraní tvrdohlavostí, že chodit tam budu jen pod podmínkou, že tam nevaří koprovku. V˙tuto chvíli se dobrá polovina z˙vás čtenářů zadurdí, co mám proti koprovce. Vždyť je to noblesní omáčka, jedna z˙nejlepších a˙nejtypičtějších pro českou kuchyni. Jsem ovšem ráda i˙za tu druhou polovinu z˙vás, které mám na své straně, a˙z˙koprovky dostávají kopřivku spolu se mnou.

Ve školce nějakým zázrakem slib dodrželi, ve školní družině jsem si však vyskakovat už nemohla. Patřívala jsem k˙těm dětem, co pravidelně v˙jídelně osiřely rýpajíce se ve studené šlichtě s˙přísným dozorem nějaké učitelky, která neměla slitování. Tuhé flákoty masa jsem držela za papulí často a˙jak známo, koprová omáčka takovou nepoživatelnou podrážku obsahovala pravidelně. Oschlé brambory potáhlé šedým škrobem k˙chutnosti jídla taky moc nedopomohly.

Svou skupinu příznivců ještě rozděluji, a˙to na část, která sice koprovku ne, ale kopr ano. Zbylá skupinka zarputile odmítá jak koprovku, tak její hlavní součást kopr. Kopr, coby čerstvá bylinka s˙typickým aroma, přitom krásně voní a˙dovede některá jídla zdokonalit. Dovedete si představit lososa nebo naložené okurky bez kopru? To je asi jako svíčková bez celeru. Prostě fiasko!

Coby autorka kuchařek se vyžívám v˙tom, že přivádím v˙úžas odpůrce zeleniny. Neuvěřitelně mě baví bourat předsudky a˙léčit traumata utrpěná z˙jídla pozřeného ve špatném provedení. Dělá se někomu šoufl z˙mrkve? Pak mu připravím takové mrkvové hody, ze kterých bude odcházet s˙očima navrch hlavy a˙bude si mumlat ?ono to fakt chutná?!?. Jenže, kdo vyléčí moje trauma? Nic naplat, bylo načase se do toho pustit vlastními silami. Jako první jsem si vzala na mušku vývar. Otrávená z˙nespočetných nudlových vývarů z˙dětství jsem byla schopna připravit jen zeleninové krémové polévky. V˙39 letech a˙po 14 vydaných kuchařkách jsem uvařila svůj první slepičí vývar. No, nebylo to špatný...

A˙pak to přišlo! Známá právě na Facebooku líčila svou verzi koprovky a˙nezapomněla poznamenat, že i˙ona ji nesnášela. Z˙trhu jsem si zrovna donesla krásný svazek kopru, dodala si odvahy a˙pustila fantazii na špacír. Nejdřív jsem samozřejmě zabrousila na internetu po klasických receptech, abych zmapovala terén, mohla se odpíchnout a˙začít vylepšovat. Hemžilo se to tam omáčkami zahuštěnými moukou, koprem vařeným tak dlouho, až ztratí svou jasnou barvu, a˙dokyselováním octem. Hm, tak takhle ne! Takto bych si své koprové trauma jenom zhoršila. Po vzoru známé jsem se rozhodla k˙zahuštění pouhou rozmixovanou bramborou. Kopr jsem nevařila, ale vmíchala čerstvý a˙kyselost jsem dodala citronovou šťávou. Vzhled i˙chuť omáčky předčily mé očekávání.

Prsa se mi dmula pýchou, že jsem pokořila další osmitisícovku. Tentokrát koprovou! A˙protože si myslím, že je nás takových koprovkových postižených víc, mohla by to být pro vás inspirace. Třeba zjistíte, že zdevastované chutě není třeba spojovat s˙danou ingrediencí nebo jídlem, ale s˙dávnou dobou, která se podepsala nejen na koprovce. Mimochodem, příště se chystám na neoblíbenou křenovou omáčku a˙taky kapustu, ale musím to ještě trochu vydýchat.