GastroTrend

GastroTrend - odborný portál pro gastronomii
Dnes je 18.09.2019, svátek má Kryštof
GastroTrend

banner

 

RUBRIKY/ČLÁNKY » HOTEL/WELLNESS/SPA

Ivan Chadima



HOTEL YASMINŽádné nudné pokoje hotelových řetězců, ale co nejvíc originality. Nejúspěšnější český hoteliér Ivan Chadima si ve svých sedmdesáti dělá věci po svém a po letech v Kanadě a Americe si užívá života v Praze.



Nedávno vysílali v televizi slavný film Apartmá v hotelu Plaza. Proč se podle vás odehrává tolik filmů v hotelech?



Protože jsou atraktivní. Lidé do nich přinášejí kousky svých životů, navazují tam vztahy. Jsou to také inspirativní místa. Ve filmu Shining, jejž natočil Stanley Kubrick a exceluje v něm Jack Nicholson, je fantastický horský hotel s jedním z nejkrásnějších interiérů, jaké znám. Nedá se na něj zapomenout, často se mi vybaví, když řeším nějaký prostor.


Bydlel jste někdy delší dobu v nějakém hotelu?



V hotelu jsem bydlel dvakrát. Poprvé jsem měl apartmá v hotelu Four Season v Torontu, neuvěřitelné pohodlí. Kteroukoli službu, jež vás napadne, máte k dispozici, nemusíte ani vycházet. Podruhé jsem bydlel v hotelu United Nations New York Plaza, kde jsem měl byt v osmatřicátém patře, a to jsem si opravdu myslel, že se nacházím uprostřed velkého světa. Měl jsem okno ze dvou stran, na západ a na východ, a když jsem si v neděli listoval špalkem Timesů a pil kafe, bylo to hodně opojné. Cítil jsem se dobře, cítil jsem vnitřní klid, jaký jsem předtím ani potom nezažil. Deset let v New Yorku, to byl nejkrásnější čas mého života, bylo to tak intenzivní, každý den něco nového, pořád se něco dělo.


Jste pokládán za největšího českého odborníka na hotely. Chtěl jste být vždy hoteliérem, nebo jste snil o něčem jiném?



Chtěl jsem být lékařem. Ale na základní škole mě z toho rychle vyvedli. Chodil jsem na základku v Dejvicích, kde byla ředitelkou dcera prvního pražského komunistického primátora Vacka. Byla to příšerná odbarvená mrcha. Když probíhaly s dětmi pohovory, na co by se mohly hodit, až vyrostou, řekl jsem jim, že bych chtěl být lékařem. Dozvěděl jsem se, že přesně na děti z takových rodin, jako jsem já, si musejí dávat pozor, protože jinak budou zase utlačovat dělnickou třídu, a to že ona nikdy nepřipustí. Byl jsem podle ní na druhé straně těch správných kolejí, a tak jsem měl šanci stát se buď kominíkem, holičem, anebo zedníkem.


Proč byla vaše rodina pro komunisty závadná?



Mí strýcové byli podle nich vlastizrádci.


Co provedli?



Strýc Chadima byl odsouzen za nedovolené přechovávání zbraní, které mu zůstaly po pražském povstání, a také za napomáhání k útěku Ferdinandu Peroutkovi a knížeti Františku Schwarzen- berkovi. Přitom je pouze odvezl na letiště... Další strýc, bratr maminky, dostal "jenom" jedenáct let. Oba byli oběťmi monstrprocesů na začátku padesátých let. Vyvázli vlastně ještě s mírnými tresty, protože se popravovalo a rozdávaly se tresty doživotní. Byli rádi, že měli vyhlídku na návrat. Na rozdíl od ostatních.



Ale vy jste se ani kominíkem, ani holičem, anebo zedníkem nestal. Jak jste se tomu vyhnul?



Když jsem přišel domů a tátovi oznámil, jaké perspektivy přede mne rozprostřela soudružka Vacková, táta se zasmál, protože to čekal. Ale nebylo to zase tak horké. Jako ještě dnes trochu přetrvává komunistický režim, tak tehdy zase skrytě pokračoval ten prvorepublikový. Otec přes známé doktory zajistil, abych měl nějaký nález na plicích, takže mě ze zdravotních důvodů nechali na pokoji a vypadl jsem z kolotoče umístěnek. Kmotr, který pracoval na ministerstvu výživy, mě dostal na školu společného stravování v Podskalské ulici, na takzvanou knedlíkárnu, kam jsem chodil dva roky. Bylo to pro mě zajímavé, protože na šest set holek jsme tam byli jen čtyři kluci.



Naučil jste se dělat knedlíky?


reklama:



A víte že jo? Nebyl jsem sice nějaký extra študent, ale praxe a všechno, co s ní nějak souviselo, mě bavilo. První ostruhy jsem získal ve dvanácti na Barrandovských terasách, kde bylo každý víkend neuvěřitelně narváno a já tam smažil mandle a připravoval oblohy. Skvělé místo, tehdy ještě zachovalé, neponičené. Dole ještě nebyla dálnice ani betonové mosty, prostě výhled do divočiny na kraji Prahy.



Z knedlíkárny jsem přestoupil do třetího ročníku hotelové školy v Mariánských Lázních - kmotr zase pomohl -, pak jsem dělal deset let v Alcronu, to byla jednička v Česku, interhotel pro cizince. Ještě tam pracovali číšníci a provozní nejenom z první republiky, ale někteří pamatovali i Rakousko-Uhersko. Za evropského blahobytu jezdili na brigády do Alexandrie, Montreaux, Biarritz a dalších destinací, ze kterých se nám mladým tajil dech, když o nich vyprávěli. Opravdu to uměli, měli profesionální hrdost, řemeslo zvládali skvěle. Alcron mě naučil možná víc než škola, ta je vždycky asi jenom k tomu, aby oddálila vstup do života.



A co fízlování? Alcron jej mohl být jen těžko ušetřen...



Nedělali jsme si iluze. Každý druhý byl nějaký angažovaný donašeč nebo rovnou estébák, sice to byli odborníci, ale to neznamená, že všichni byli hodní kluci. Alcron byl jako všechny mezinárodní hotely pod těžkým dohledem. Mimochodem, jednou do něj dokonce nikoliv estébák, ale vrátný paradoxně nepustil mého prastrýce, profesora Jaroslava Heyrovského.




Toho nositele Nobelovy ceny za chemii?



Přesně. Maminka mého dědečka a maminka profesora byly sestry. Když dostal v devětapadesátém Nobelovku, konala se v Praze konference, na kterou bylo na jeho počest sezváno dvanáct lidí do hotelu Alcron, kde pro něho uspořádali slavnostní oběd. Bylo už půl jedné, kdy to mělo začít, ale strejda nikde. Pořadatel říkal, jestli bych mu nezavolal, že by pro něho poslali auto. Zatelefonoval jsem tetě a ona na to, že už ho přece na tu slávu odvezli. Poprosil jsem ji, aby se přece jen podívala. A opravdu, pan profesor byl v pracovně! Přijel totiž k hotelu, a protože vypadal dost nenápadně, oblečený nijak okázale, vrátný ho nepustil dovnitř. Byl to nějaký hlupák. A jelikož se strejdovi na ceremonii moc nechtělo, uvítal tuhle příležitost, otočil se a klidně se nechal zase odvézt zpátky, aby mohl doma bádat. A tak ho přivezli znovu a už to bylo pochopitelně bez problémů.




Mimochodem, vy jste nikdy, vzhledem k rodinné anamnéze, nepřemýšlel o emigraci?



Ne. Kdyby nepřijeli Rusové, nevypadl bych odtud. Takže zaplaťpánbůh za ně, říkám, protože to byla osudová věc, která mě vystřelila jinam. Věděl to už Komenský, že cesta má být završením studií. Jenže mně se tady líbilo, pracoval jsem v Alcronu, vydělával slušné peníze, byly tu krásné holky. Žil jsem si opravdu dobře. Dostal jsem se tam mezi číšnickou elitu, posílali mě na veletrhy, v roce 1967 jsem byl na EXPO v Montrealu.




O to musela být rvačka, že?



Zájem byl enormní, to je jasné. Dostal jsem se tam na základě vítězství v pražské soutěži o nejlepšího číšníka. První cena byla Montreal. Museli jsme postavit tabuli, míchat nápoje, obsluhovat, bylo to docela přísné a rozhodovali lidé, kteří tomu skutečně rozuměli. Myslím, že v té době bylo české pohostinství na světové úrovni, EXPO v Bruselu i Montrealu to potvrzovaly. Je to zvláštní, i když režim gastronomii obecně nepřál, nebylo kolikrát z čeho vařit, tak se jí chtěl chlubit - a ono mu to vycházelo. Ale jakmile začala invaze, věděl jsem, že spadla klec. Zrovna jsem byl na Hradčanech na večeři se sestrou herečky Olgy Schoberové. Ráno přišel táta a probudil mě nezapomenutelnou hláškou: "Buďto odjedeš, nebo vstoupíš do strany." Táta byl pragmatik a nikdy nevěřil, že by šel socialismus opravdu reformovat. Do strany jsem nevstoupil. Rusové přišli v úterý a v neděli jsem odjel do Rakouska v renaultu, který jsem si koupil za peníze vydělané v Montrealu. Pak jsem byl nějaký čas v Německu a při první příležitosti jsem odletěl do Kanady.




Bylo těžké se v kanadsko-americké hotelové lize prosadit?



Hoteliérství je kosmopolitní byznys. Já bych řekl, že když člověk emigruje, nabízí obrovské možnosti, jak se uplatnit. Máte střechu nad hlavou, vždycky se najíte, potřeby hotelových hostů jsou na celém světě stejné a hotely navíc fungují vesměs podobně. Je to rozdíl, když utíkáte třeba jako herec, který byl fixován na rodný jazyk, to je pak samozřejmě nepoměrně náročnější.




Jan Tříska, váš švagr, emigroval jako významný český herec, ten by s vámi určitě souhlasil...



Honza Tříska se ale uživil herectvím obdivuhodně! Je hodně houževnatý, odehrál toho spoustu v divadle i ve filmu, stal se členem herecké unie, což je samo o sobě úspěch, málokterý cizinec se do unie dostane. Měl také stálé angažmá v prestižním divadle v Minneapolis, v jednom z nejlepších v celé Americe, které je ojedinělé tím, že má stálý divadelní soubor.


Pamatujete si nějaký okamžik, který byl pro vás na začátku nové kariéry zásadní?



Začal jsem dělat týden po tom, co jsem přišel do Kanady. Oběhl jsem si pár hotelů, bylo to rychlé, věděl jsem, že se jako číšník chytnu, a nastoupil jsem do hotelu Le Chateau Champlaine. To byla jednička v Montrealu, spadal pod společnost Canadian Pacific, která měla své aerolinky, vlakovou dopravu, nákladní dopravu. Byl jsem číšník a po roce mě dali do administrativy, pak jsem se stal ředitelem baru. Ale opravdový kredit jsem získal vlastně náhodou. Přijela íránská císařovna Farah Pahlaví a v hotelu Chateau Champlaine se pro ni pořádala hostina, na níž se měl jako první podávat íránský kaviár a k němu vodka. Musím s pokorou přiznat, že od Rusů jsme se dobře naučili, jak zacházet s vodkou a kaviárem.


Čím jste si tu chválu vysloužil?



Švýcarský šéfkuchař byl spíš na německou kuchyni a ředitel restaurací byl sice Francouz, ale o kaviáru skoro nic nevěděl, protože se ve Francii k němu nedostal. Na rozdíl od jiných zemí byl u nás kaviár dostupným luxusem chudých, stál málo a bylo ho dost. Na schůzi, kde se akce připravovala, se nás sešlo asi třicet a probíralo se, v čem se bude servírovat kaviár. Ředitel oznámil, že bude ve stříbrných mísách a vodka bude na ledu. Nevydržel jsem to a přihlásil se, že se tedy nechci vnucovat, ale kaviár ve stříbře zčerná a chytne kovovou chuť, na rozdíl od toho, když je ve skle nebo v porcelánu. A vodka na ledu? To je naprostý nesmysl, to je možné jenom v Kanadě a v Americe, ale jinde ve světě se servíruje hodně chlazená a ve štamprlích, ne v širokých sklenicích na whisky. Chvíli bylo ticho, koukali, co jsem si to dovolil, ale nakonec to udělali, jak jsem řekl - a mně stouply akcie.



To je trochu jako historka z Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále.



On si pan Hrabal ani nemusel nic vymýšlet! V hotelu Le Chateau Champlaine jsem se seznámil s Karlem Šroubkem, který také emigroval, ale hned po čtyřicátém osmém, a jemuž v Praze patřil slavný hotel Evropa, původně Šroubek. Do hotelu chodil jako štamgast.



Věděl jste, o koho jde?



To byla také náhoda. Upozornil mě na něj jeden číšník: "Poslouchej, je tu host a mluví s podobným akcentem jako ty, měl by ses u něho zastavit." Představil jsem se mu a vždycky, když pak přišel, si o mě řekl, abych ho a jeho paní obsluhoval. Bezvadný pán, pokládám ho za svého mentora. Nabídl mi místo! Byl partnerem hotelu Martinique, který se svými společníky prodali Ramadě, a Karel Šroubek tam přešel jako provozní viceprezident. Začali jsme budovat nový řetězec hotelů Ramada a za pět let, co jsem tam byl, jsem každý rok otevřel nejméně jeden nový hotel.




Co si mám představit, když říkáte, že jste otevřel hotel?



Dělal jsem úplně všechno, co předchází tomu, než se nový hotel může otevřít. Dohlížel jsem na stavbu, vybavoval hotel, zařizoval, školil personál. Bylo mi něco přes třicet a byla to fantastická škola. Ne, že bych na tom zbohatl, nebylo to valně placené, ale o hotelovém byznysu jsem se naučil věci, které bych jinak neměl možnost si osvojit.




To jste asi neměl možnost chodit v Montrealu na hokej?


Na hokej jsem chodil spolu s Karlem Šroubkem, který ho miloval. Navíc Montreal Canadiens mívali v našem hotelu soustředění, takže jsem znal všechny slavné hokejisty, jako byl Dryden, Mahovlich nebo Richard. Tenkrát na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let minulého století poráželi každého, kdo se jim postavil, a nejcennější trofej, Stanley Cup, získali opakovaně. Dostával jsem volné lístky a roky jsem nevynechal žádný zápas. S Frankem Mahovlichem se kamarádím dodnes, stal se z něj kanadský senátor. Obrovská osobnost! Jednoho dne mi Frank zavolal, že má pro mě překvapení. Objevil se s československým reprezentantem Vaškem Nedomanským a jeho rodinou. Ti právě emigrovali do Kanady. Byl to krásný večer, dost jsme se odvázali. Přátelství pokračuje i po letech.




Kolik hotelů jste vybudoval celkem?



To zase nejsou tak složité počty. Ramad bylo osm, potom jsem se podílel na budování řetězce Four Seasons v Torontu, Ottawě, Washingtonu, Vancouveru a Chicagu. Potom jsem se přestěhoval do New Yorku a otevíral tam Ritz-Carlton a dokončoval United Nations Plaza Hotel. Takže patnáct hotelů v Kanadě a Spojených státech. Když jsem se vrátil do Prahy, byl jsem konzultantem hotelů Palace a Atrium, přebudovával jsem hotel Internacional v Dejvicích, který se povedlo úspěšně oživit. V té době jsme vyhráli konkurz na řízení hotelu Holiday Inn Kongresové centrum Praha, na kterém jsem poprvé spolupracoval s architektkou Bárou Škorpilovou. Dělal jsem tady také na pražském hotelu Four Seasons, byl jsem jejich styčným důstojníkem a měl na starost dotažení projektu do konce. Bylo to složité. Pak Four Seasons prodali a Irové, kteří hotel koupili, si mě nechali v představenstvu vlastnické společnosti. Skamarádili jsme se a společně otevřeli hotel Yasmin, kde jsem partnerem. Už jsme nechtěli fungovat s velkými řetězci, chtěli jsme něco originálnějšího.




Pro člověka, který v hotelu jenom přespí, jsou to většinou neefektivně vynaložené peníze. Jak ho přesvědčíte, že by je u vás měl nechat?



Konkurenční výhodu získáte několika způsoby, například cenou, což dnes dělají všichni a dávají věci zadarmo. To ale není kumšt, myslím, že je to spíš blbost. Smysluplnější cesta je nabídnout nadstandardní servis - ve Four Seasons si toho i nejzhýčkanější hosté všimnou, je to jediná pětihvězdička v Praze, která to dělá tak, jak to očekává cílová skupina, bohatí lidé, kteří dokonalý servis požadují. Obsluhovat luxus každý neumí, musíte znát lidi, kteří se v něm pohybují. Je v tom trochu instinktu, ale především zkušenost. Movití jsou daleko těžší klientela než střední vrstva, na niž jsme se zaměřili v hotelu Yasmin. Naše konkurenční výhoda spočívá v odlišnosti, jiném dekoru, je to butikový hotel.




V čem se odlišují české a americké hotely?



Hotel je zvláštní zvířátko. V Čechách si pověst získává místně, ale uživatelé jsou cizinci. Kdežto třeba v New Yorku jsem měl devadesát procent uživatelů hotelu Američany - je to velká země a lidé tam hodně cestují. Když někdo přiletí z Chicaga do New Yorku, málokdy se vrací hned domů. U nás je to obrácené, protože v Yasminu mám devadesát osm procent cizinců. Je to nejenom cenová, ale také praktická otázka. Jsme malá země a služební cesty se dají i s návratem stihnout během jedno dne.




Spolupracujete s přední českou architektkou Barborou Škorpilovou. Bere to tak, že také jméno architekta hotelu pomáhá?



Prvořadá je lokalita, to je nejdůležitější, být v místě, které přitahuje lidi. Dvojka je dekor. Lidé si ho všimnou, kvůli dekoru jsme získali publicitu, hodně se o nás psalo a přitáhl lidi, ale pak ji musíte potvrdit perfektním servisem. Tyhle tři faktory jsou zásadní. Je pravda, že butikové hotely oslovují osvícenější hosty, kteří mají rádi jinakost. Butikové hotely jsou průkopníky jinakosti, ale velké řetězce už je také dělají, jenže jsou zase stejné. Být originální není žádná sranda, potřebujete na to zkušenost a lidi.


Zmínil jste se, že se vám nejvíc líbilo v New Yorku. Jak vnímáte Prahu?



Žije se tu dobře, celá Evropa je na dosah, je tu slušná kultura, ale zdá se mi, že v ní nejsme dostatečně ambiciozní. Když je ve Vídni výstava van Gogha, sjede se na ni celá Evropa, město žije výstavou, která je výjimečná. Ale u nás nic podobného nepotkáte, jsme provinční. Jsme sice malá země, jsme determinováni naší minulostí i kupní silou, ale zdá se mi, že to jsou výmluvy. Můj dědeček říkával, že každé město má takové restaurace, jaké si zaslouží. Praha si těch kvalitních vysloužila už dost - na rozdíl od politiků... Je to příjemné místo k životu.


Ivan Chadima (70)

začínal svou kariéru v hoteliérství v pražském Alcronu. Po odchodu do Kanady v roce 1968 působil v montrealském Le Chateau Champlain, řídil hotely Ramada Inns of Canada, Four Seasons v Ottawě a Torontu. Od roku 1982 vedl v New Yorku tamní Ritz-Carlton a poté United Nations Plaza Hotel. V roce 1990 se vrátil do tehdejšího Československa v roli poradce, mimo jiné pro hotely Palace, Holiday Inn a Four Seasons. Řídí a spoluvlastní hotely Yasmin. Je rozvedený a má jedno dítě.

 

 

Zdroj: www.ihned.cz

 

 

reklama:

 

Hlavní strana   Články od nejnovějšího   Aktuálně   Alkoholické nápoje   Pivo   Víno   Nealkoholické nápoje

 

Káva/Čaj  

Potraviny/Kuchyně  

Technologie/Zařízení   

Hotel/Wellness/Spa  

Restaurace/Inspirace  

Podnikání/Užitečné 

 

 

Akční nabídky

Nové výrobky

Publikace •

Recepty

Kalendář akcí

Inzerce •

Databáze dodavatelů Nápoják

                 

 

 

        

 

 
zpětzpět  tisktisk  poslat e-mailem

Autor: Petr Volf
25.02.2010 - 08:05:48



Diskuze k článku
Jméno*
Text*
Kontrola*: 8 plus 7 je
 

REKLAMA

banner

Nejčtenější články

18.06.2017 - První boutique hotel na Šumavě láká na delikatesy francouzského šéfkuchaře

Restaurace Nebespán v Kašperských Horách je synonymem špičkové zážitkové gastronomie ...

02.07.2009 - Karlovy Vary - Thriller na kolonádě

Krize tvrdě dopadla na západočeské lázně. Jezdí do nich o ...

08.04.2010 - Stát zakázal prodej lihovin ve více než šestilitrovém balení

Vlastní kolek musejí mít nyní také malé "placatice", které dosud ...

04.06.2009 - DAŇOVÉ ŘÍZENÍ - Obrana proti daňové kontrole

Při sporech s finančním úřadem vám potřebné argumenty dodají judikáty.

13.09.2011 - Postmixy šetří váš čas, prostor i peníze

Pokud řešíte zajištění přísunu chutných, čerstvých a osvěžujících nápojů pro ...

všechny nejčtenější články

REKLAMA

GastroTrend na e-mail

Přejete si zdarma zasílat novinky, články či zpravodajství GastroTrendu na Váš e-mail? Vyplňte, prosím, následující údaje.

(zasílání lze kdykoliv odhlásit)


Jméno:
Příjmení:
E-mail:
 
Copyright © 2008 - 2019 LEONN promotion s.r.o. | Publikování obsahu bez písemného souhlasu vydavatele je zakázáno.