RUBRIKY/ČLÁNKY » PODNIKÁNÍ/UŽITEČNÉ

Na Silvestra si připije číší bohemky a půjde do penze

Josef Vozdecký, odcházející šéf společnosti Bohemia Sekt

VINAŘSKÁ LEGENDA. Dlouholetý generální ředitel společnosti Bohemia Sekt Josef Vozdecký odchází po jedenačtyřiceti letech na odpočinek. Během jeho angažmá se mu podařilo vybudovat firmu, která ovládá sedmdesát procent českého vinařského trhu se sekty.

Vinařem se prý stal kvůli tomu, protože jako miminko strávil týden ve sklepě pod vinicí. Narodil se totiž 22. ledna 1945 ve vesničce Šitbořice, pětadvacet kilometrů od Brna. Blížila se ruská fronta a Němci se v Šitbořicích tvrdě bránili.

"Jednou mi někdo řekl, že jsem se stal vinařem, jelikož mě položili do kolébky z révového keře. Pravda je ale taková, že jsem kvůli pobytu v chladném a vlhkém sklepě pod rodinným vinohradem málem umřel, dodnes mám na krku jizvu. Zduřely mi totiž uzliny, dostal jsem vysoké horečky a kdyby mě tatínek jako mimino neodvezl na koni do nemocnice, nebyl bych tu," tvrdí generální ředitel společnosti Bohemia Sekt Josef Vozdecký, který na konci roku odchází po jednačtyřiceti letech v tomto podniku do penze. V roce, kdy firma získala letos titul Vinařství roku. A v roce, kdy firma celkem prodá jedenáct milionů lahví sektu.

Sedmašedesátiletý muž dokáže ještě dnes ženy oslňovat svou galantností. Vždyť loni získal titul Gentleman Pro, který uděluje nezávislá Panevropská společnost pro kulturu, vzdělávání a vědecko-technickou spolupráci Comenius. A výjimečný je i jako vinař a šéf. Sám říká, že do důchodu měl jít už před dvěma lety, protože ve společnosti Dr. Oetker, která Bohemia Sekt ve Starém Plzenci vlastní, je zvykem, že vysocí manažeři své posty opouštějí v pětašedesáti. "Majitelé mě ale tehdy přemluvili, abych ještě dva roky zůstal," vysvětluje. Po jeho odchodu společnost povedou tři jednatelé, které si podle svých slov sám vychoval - Ondřej Beránek, Petr Černý a Slavomír Hermann.

Nebýt dívek, možná by byl knězem

Pochází z rodiny zemědělců a vinařů. V dětství musel doma v hospodářství i na vinici hodně pomáhat, protože jeho rodiče se vstupu do JZD bránili hodně dlouho. I proto na práci v zemědělském oboru ani nepomýšlel. Nejprve chtěl být knězem, protože na vesnici, kde vyrůstal, do kostela chodili všichni a pan farář se těšil velké úctě a vážnosti.

"Jenže pak jsem odrostl a začaly se mi líbit dívky, takže z kněžství nic nebylo," směje se. A skromně připomíná, že už tehdy se u něho asi projevila jakási vůdčí osobnost - šéfoval totiž v kostele mladším a nakonec i starším ministrantům.

Také o medicíně uvažoval, protože se mu jako malému chlapci líbila "vůně dezinfekce" v čekárně lékaře, krásné akvárium s rybičkami v ordinaci a lékařův bílý plášť. "Ale z pohledu na krev jsem už zas tak odvázaný nebyl, takže z toho zase nic nebylo," říká s nadsázkou.

Přiznává, že na dětství a mládí na jihu Moravy bude vzpomínat vždy s láskou - i na to, jak chodili s kamarády krást ovoce do cizích zahrad, protože to jejich vlastní, které si v sadu mohli vždy utrhnout, jim prostě tolik nechutnalo. I na to, jak v mládí hrával v kapele po vesnických zábavách. Pak ale slyšel svého strýce Antonína Konečného, který pracoval jako poradce pro výrobu vín v Etiopii a Alžíru, vyprávět o jeho profesi a řekl si, že cestovat po světě by také nebylo špatné. A měl pravdu, při své práci projel všechny vinařské země Evropy, i když sám nikdy nedá dopustit na víno z rodné Moravy.

Vystudoval ve Valticích učňovskou a mistrovskou školu a dodělal si tam maturitu. Rodiče zprvu chtěli, aby se vrátil domů a začal už pracovat, ale pedagogové je přesvědčili, že by to byla škoda. A tak Josef Vozdecký vystudoval obor vinařství na zemědělské fakultě v Brně a v Lednici. Tam poznal i svou manželku, s níž má dvě dospělé děti. S dcerou, zetěm a vnoučaty žijí Vozdečtí v rodinném domě ve Starém Plzenci, syn podniká v New Yorku. "Ale jezdíme za ním a jeho ženou každý rok. Konečně, já jsem byl v naší rodině první, který se stěhoval na druhý konec republiky a můj syn šel ještě o kousek dál," říká.

Firmu jsem nikdy neopustil

Do Bohemia Sektu nastoupil v roce 1970. Pikantní na tom bylo, že jeden den se na Moravě ženil a druhý se už s manželkou stěhovali do nového působiště. "Ve voze jsme tenkrát vezli nábytek, který jsme posbírali po příbuzných a místo slíbeného bytu jsme šli do malé dřevěné chatky. Ale to nevadilo, byli jsme mladí," říká muž, který za jednačtyřicet let své kariéry dosáhl toho, že dnes firma ovládá na sedmdesát procent českého vinařského trhu se sekty.

Tržby dosahují k půldruhé miliardě korun. A kromě závodu ve Starém Plzenci patří společnosti čtyři sta hektarů jihomoravských vinic - do Bohemia Sektu patří i značky, jako jsou Habánské sklepy, Vinařství Pavlov, Víno Mikulov či Chateau Bzenec.

Jen jednou, asi po třech letech, kdy v Plzenci pracoval, měl - jak říká - zaječí úmysly. Tenkrát mu na Moravě nabídli místo ve vinařství a on zvažoval, zda se nevrátí domů, kde měl stárnoucí rodiče, a nevezme vyšší plat. "Tenkrát, v sedmdesátých letech, ta tisícovka navíc, to byl vlastně dvojnásobek toho, co jsem bral," vzpomíná.

Ale neodešel. Shodou náhod zjistil, že si ho jeho tehdejší šéf váží. "A navíc, když se provalilo, že chci jít, dostal jsem přidáno i tady." A od té doby podnik neopustil, jen na přelomu osmdesátých a devadesátých let chvíli dělal podnikového ředitele tehdejšího státního podniku.

Pravicovější vinotéka, než má Václav Klaus

"Pak za mnou přišli, abych jim pomohl zprivatizovat Starý Plzenec a já jsem kývl. A od roku 1991 jsem tu generálním ředitelem," vypráví muž, který si zakládá na tom, že se ve výrobním závodě dá i ze země jíst.

A ačkoliv se snaží vystupovat skromně a často říká, že on měl prostě v životě neskutečně štěstí, troška chlapské ješitnosti v jeho slovech zazní. Třeba, když vypráví, že jeho soukromá vinotéková kóje v Mikulově je naproti té Václava Klause.

"Jenže já ji mám napravo a on nalevo," usmívá se Josef Vozdecký, který poslední den v roce v ředitelském křesle končí, ale ještě celý leden firmě věnuje. "Už teď mám diář zase plný," dodává Vozdecký.

Jednou mi někdo řekl, že jsem se stal vinařem, protože mě položili do kolébky z révového keře. Pravda je taková, že jsem kvůli tomu málem umřel.

Zdroj: www.ihned.cz